Po dvou týdnech na černohorských horských silnicích si naše auto počkalo na obyčejné parkoviště v Drveniku, aby se rozpadlo. Následoval státní svátek, čtyři hodiny nad pizzou, průtrž mračen, odtahovka, dva terapeutičtí psi a návrat do Makarské, která už neexistuje.
Naše auto přežilo dva týdny v Černé Hoře.
Přežilo úzké horské silnice, nekonečné serpentiny, výmoly, prudká stoupání i trasy, které vypadaly, že byly navržené především pro kozy a lidi, kteří už nemají co ztratit.
Nestalo se mu vůbec nic.
Pak jsme přijeli na obyčejné travnaté parkoviště v Chorvatsku.
A výfuk se rozhodl vzít si dovolenou.
Zpátky v civilizaci. Údajně.
Den přitom začal naprosto nevinně.
V sedm ráno 22. června 2026 jsme opustili ubytování ve vesničce Ljuta v Boce Kotorské a vyrazili na sever. Čekala nás jedna noc na Makarské riviéře a pro mě také návrat do dětství.
Potřebovala jsem si ověřit, jestli moje vzpomínky na první moře v životě nejsou jen důsledkem toho, že lidský mozek po pětadvaceti letech vytěsní všechno špatné a nechá si jen romantiku, slunce a vůni borovic.
Vybrala jsem malý hraniční přechod úplně u pobřeží. Černou Horu jsme opustili přes Debeli Brijeg a do Chorvatska vjeli přes Karasovići.
Byl to vynikající krok. Nikde nikdo, žádná fronta a žádné nadšené prohrabávání kufru. Za několik minut jsme byli v Chorvatsku.
A rozdíl byl znát okamžitě.
Po dvou týdnech v Černé Hoře jsem najednou jela po silnici, která byla skutečně široká pro dva pruhy. Ne po dvou optimistických pásech asfaltu, mezi kterými se auta vyhnou pouze tehdy, když jedno zavře zrcátka a druhé se pomodlí.
Asfalt byl rovný, značení dávalo smysl a vesnice podél cesty působily čistěji a upraveněji.
Když jsme projížděli Grudou, první chorvatskou vesnicí za hranicí, podívala jsem se na malé domky s červenými střechami a úlevně prohlásila:
„Ááá. Jsme v Chorvatsku.“
Na trase podél černohorského pobřeží jsme viděli kopce rozřezané těžbou, průmysl blízko vody a města plná moderních krychlí a výškových budov. Chorvatsko zpočátku vypadalo jako Jadran, který jsem si pamatovala: malé domky, červené střechy a vesnice, které stále patřily do krajiny.
Poprvé po dvou týdnech bylo řízení snadné.
To mě mělo varovat.
Poslední odpoledne u moře
Počasí jako z katalogu cestovky. Protože předpověď hlásila krásných 33–35 stupňů Celsia ve stínu a asi 78 na slunci, rozhodla jsem se najít nějakou zátoku, kde bychom si na chvíli odpočinuli.
První vyhlédnuté místo „pláž Velika Duba“ bylo narvané tak, že kdyby někdo upustil zmrzlinu, dopadla by na cizí ručník. Parkování za dvacet eur na den tomu nasadilo korunu.
„Nevadí,“ pravím optimisticky. „Po cestě jsem viděla hezčí.“
Viděla.
Jenže u všech ostatních zátok stála auta podél silnice navzdory zákazům zastavení. Chorvati zjevně pojali dopravní předpisy jako nezávazné literární doporučení. Můj manžel však rozhodl, že on bude občan vzorný a nikde stát nebude.
Tak jsme nestáli.
A nestáli.
A nestáli.
Až jsme dojeli do Drveniku.
Tam jsme začali hledat místo na krátké zaparkování. Vjedeme do nějaké zahrady, zase vyjedeme ven, auto si poskočí, ozve se rána, další rána a pak ten zvuk, který nechcete slyšet nikdy, pokud nevlastníte servis.
Popojedeme pár metrů.
Ššššššškrk.
Vylétneme z auta, leháme si doprostřed silnice vedle křižovatky a zjišťujeme, že z podvozku visí výfuk tak elegantně, jako by se rozhodl odstěhovat bez našeho souhlasu.
Diagnóza byla jasná.
Nejedeme nikam.
Oficiální dovolenkový nouzový postup
Manžel ještě zvládl auto napůl dostat na chodník a tím naše motoristická kariéra pro ten den skončila.
První přišla panika.
Dostaneme se vůbec na objednané a zaplacené ubytování? Bude muset auto zůstat v servisu do druhého dne? Je výfuk zničený? Kolik to bude stát?
Následovala klasická disciplína všech dovolenkářů: volání pojišťovně, googlení servisů a zjišťování, jestli někdo v okolí pracuje.
Nepracoval.
Protože v Chorvatsku byl státní svátek.
Samozřejmě.
Místo posledního krásného odpoledne u moře jsme leželi u křižovatky a zírali na výfuk visící pod autem.
Po zhruba patnácti minutách telefonování se nám podařilo vyjednat odtah.
Ze Splitu.
Za čtyři hodiny.
Čtyři hodiny, jedna výborná pizza
Čekání jsme strávili v místní pizzerii. Interiér nebyl žádný šlágr, ale vařili tam výborně.
Dali jsme si opravdu skvělou pizzu a neslazenou citronovou limonádu, která v tom vedru chutnala jako tekutá záchrana života. Podle množství vypitých tekutin bych řekla, že jsme zachránili místní vodovodní síť před přetlakem.
Mezitím jsme si prohlédli pláž v Drveniku.
Když řeknu hlava na hlavě, je to eufemismus. Kdyby si tam někdo chtěl lehnout na ručník, musel by si nejdřív rezervovat vzduch mezi ostatními lidmi.
Dodnes netuším, jak tohle někdo dobrovolně absolvuje.
Postupně jsem se uklidnila. Situace byla, jaká byla, a vztek nám auto nespraví. Jen jsem se modlila, aby nešlo o vážnější poruchu, kvůli které bychom ho museli nechat v servisu do druhého dne.
Příroda přesně ví, kdy přijede odtahovka
Pak se začalo zatahovat.
Ne tak normálně.
Takovým tím způsobem, kdy příroda přesně ví, kdy přijede odtahovka, a rozhodne se z toho udělat speciální efekty.
Přesně ve chvíli, kdy dorazil odtah, začala průtrž mračen.
Ne déšť.
Průtrž.
Řidič nás neviděl a přejel nás, takže jsem za ním musela běžet. Během asi třiceti sekund jsem promokla na úroveň mořské houby.
Řidič byl naštěstí fajn a bylo vidět, že má zkušenosti. Ještě větší štěstí bylo, že nevlastnil jen odtahovku, ale také autoservis.
Naložil nás i auto a vyrazili jsme do Splitu.
Dvouhodinovou cestu odtahovým autem doporučuji každému, kdo hledá nový adrenalinový zážitek. Komfort přibližně na úrovni ekonomické třídy v pračce.
Katastrofa století a několik šroubků
Od této chvíle se štěstěna rozhodla, že už si z nás udělala dost legraci.
V servisu se ukázalo, že na výfuku není rozbité vůbec nic. Jen se utrhly šrouby, které spojovaly dvě jeho části.
Celá katastrofa století se smrskla na několik nových šroubků.
Během opravy jsme navíc objevili dva naprosto úžasné psy. Mazlili jsme se s nimi, házeli jim míček a předstírali, že jsme na psí terapii, ne na nouzové opravě auta v Chorvatsku.
Naše auto přežilo dva týdny černohorských serpentin, výmolů a brutálního terénu bez jediné stížnosti.
Počkalo si na upravené parkoviště v Chorvatsku, aby si tam vzal dovolenou jeho výfuk.
Nejlepší ubytování celé dovolené
Ve 21:30 jsme konečně dorazili do ubytování.
Bydleli jsme ve „Studio Apartments Marija with private parking“, hned vedle areálu, kam jsem jezdila jako dítě.
Socialistická ubytovna jak vyšitá. Žádné designové lampičky, žádné instagramové polštářky, žádný koncept „minimalist luxury“.
Jen všechno fungovalo.
Dokonce tak dobře, že můj partner okamžitě prohlásil:
„Tohle je nejlepší ubytování celé dovolené!“
A tím bylo rozhodnuto.
Vůně, která otevřela dveře do minulosti
Po sprše jsme vyrazili ven.
Jakmile jsem otevřela dveře a nadechla se, stalo se něco zvláštního.
Vůně borovic. Teplý vítr. Moře.
A najednou jsem nebyla v roce 2026.
Bylo mi zase patnáct.
Ten pocit se nedá rozumně popsat. Jako kdyby někdo zmáčkl tlačítko a přenesl mě o pětadvacet let zpátky.
Vzpomněla jsem si, jak jsem tam lítala mezi baráky, hrála jeden sport za druhým, plavala v moři a jen se dívala na hory. Byla jsem šťastná, bezstarostná, plná energie a dobrodružství v srdci. Nic mě netlačilo, nic netahalo, nic jsem nemusela.
Celý život byl přede mnou. Nic jsem nevěděla a svět možností byl dokořán otevřený.
Prošla jsem celý tábor. Budovu, kde jsme bydleli a měli jídelnu. Pingpongové stoly. Basketbalové hřiště.
U té budovy se mi vybavil jeden večer po večerce. Kluci vytáhli láhev levného vína, všichni jsme viseli z okna a předávali si ji. Bylo horko, ve vzduchu vonělo moře a borovice a my jsme byli slušně cinklí, šťastní a přesvědčení, že děláme něco neskutečně dobrodružného.
Strach žádný. Jen kamarádství při dělání něčeho zakázaného.
Makarská, kterou už jsem nenašla
Celý areál tam pořád stojí. Samozřejmě opravený a modernizovaný, ale budovy jsou stejné. Přibyly restaurace u promenády a dětský lunapark u tenisových kurtů, jinak jsem přesně věděla, kde co bylo.
Jenže pak jsme šli k moři.
A mapa v mojí hlavě přestala souhlasit se skutečností.
Moje milovaná betonová mola, na kterých jsme celé hodiny leželi, opalovali se a skákali do vody, zmizela. Překryl je štěrk. Ani ne hezké oblázky. Prostě štěrk.
Po celém pobřeží vznikly umělé pláže. Vyrostly gigantické skleněné a hranaté hotely, jedna restaurace vedle druhé a promenáda se proměnila v přehlídku pětihvězdičkového luxusu, předražených podniků a přeoperovaných paniček, které vypadaly, že každou chvíli dorazí štáb reality show.
Směrem do města to navíc mezi restauracemi nepříjemně smrdělo kanalizací.
Celkový dojem z dnešní Makarské byl pro mě hrozný.
Ne proto, že by se místo nesmělo změnit. Ale protože kromě tábora, který jako zázrakem zůstal skoro stejný, zmizelo všechno, co jsem si na něm pamatovala jako jednoduché, volné a opravdové.
Chtělo se mi brečet.
Nejen kvůli zmizelým molům nebo hotelům. Došlo mi, že už nikdy nebudu tou patnáctiletou holkou, která nic neví, nic nemusí a má před sebou celý svět možností.
Na stejné místo se člověk může vrátit.
Do stejného života už ne.
Stálo to za to?
Ve výsledku už vlastně nebylo moc co objevovat.
Ale víte co?
To vůbec nevadí.
Protože ten návrat do minulosti byl tak silný, že kvůli němu stálo za to urvat výfuk, prosedět čtyři hodiny nad výbornou pizzou a citronovou limonádou, zmoknout jako slepice a absolvovat výlet odtahovkou přes půl Dalmácie.
I když bych příště možná přece jen zaparkovala u toho zákazu.
Praktický přehled míst z tohoto dne
| Typ | Místo | Naše zkušenosti | Odkaz |
| Ubytování | Studio Apartments Marija with private parking | Jednoduché, funkční a s parkováním | Zobrazit ubytování |
| Jídlo | Pizzerie | Výborná pizza a citronová limonáda | Zobrazit na mapě |
| Místo | Drvenik | Čekání na odtah a přeplnění pláž | Zobrazit na mapě |
| Místo | Makarská | Návrat po pětadvaceti letech – přeplnění promenáda, vše předražené | Zobrazit na mapě |
| Servis | Autoservis ve Splitu | Rychlá oprava výfuku, perfektní odtah | Zobrazit na mapě |
Napsat komentář