Magoři na cestách

Sólo výstup na Mali Međed měl být chytrý, bezpečný a dokonale naplánovaný. Místo toho přišlo bahno, ledová sněhová pole, preventivní tleskání na medvědy a rozhodnutí nechat vrchol být. Protože někdy je největší horské vítězství vrátit se celá, po svých — a nechat se pak vystrnadit z deky toulavým psem.

Den 5 · 10. června 2026 · Durmitor, Černá Hora

Po dvou „odpočinkových“ dnech přišel třetí den, který zbyl jen pro mě.

Manžel se konečně rozhodl nasadit opravdový odpočinek. Žádné kopce, žádné kilometry, žádné další pokusy zničit si koleno.

Prostě nikam nepůjde.

Já jsem ale byla v Durmitoru.

V horách.

A ještě k tomu v tak nádherných, že představa celého dne stráveného nicneděláním připadala v úvahu asi stejně jako dobrovolná návštěva finančního úřadu.

Dokud chodím, musím alespoň něco objevovat.

Celé předchozí odpoledne jsem tedy ležela v mapách a ve spolupráci s umělou inteligencí naplánovala jasný okruh.

Vylezu na nejbližší kopec nad Černým jezerem.

Mali Međed.

Nemělo smysl objíždět půlku pohoří a pokoušet Bobotov kuk, když jsme měli takovou nádheru prakticky za barákem. Navíc se každý den odpoledne přihnaly přeháňky, takže kratší trasa v blízkosti ubytování působila jako jistější a bezpečnější řešení.

Před Bobotovým kukem se navíc varovalo kvůli rozsáhlým sněhovým polím.

Mali Međed je nižší.

Bude bezpečnější.

Na mapě se trasa tvářila sice fyzicky náročně, ale jinak jako normální choďák. Šrafované čárkování vypadalo, že vede po hřebeni, a AI hlásila, že skoro hned od začátku přijdou krásné výhledy.

Vybrala jsem si výstup zezadu. Byl prudší, což mým kolenům vyhovuje víc nahoru než dolů, a druhá strana kopce navíc slibovala od časného rána výheň, zatímco tahle trasa měla vést příjemným stínem.

Dokonalý plán.

No…

Jak to říct.

Jako Pražák poprvé na horách.

Sama do hor

Protože mě tentokrát nezdržoval žádný další člen expedice, podařilo se mi skutečně vyrazit už v půl šesté ráno.

První hodinu jsem stoupala lesem. Na rozcestí jsem zahnula doleva směrem k vrcholu a ocitla se v malebném údolí přímo pod skálou.

Výhled na kopec byl úchvatný. Slunce už začínalo solidně smažit, ale kolem mě nebyl vůbec nikdo.

Jen ticho.

Já.

Hory.

A postupně také lehce nepříjemný pocit, že jsem opravdu úplně sama uprostřed divoké přírody.

Spousta lidí jezdí do hor právě proto, aby unikla hluku, lidem a nástrahám každodenního života. Jenže když se člověk ocitne sám v naprostém tichu, velmi rychle si uvědomí, že divoká příroda není jen krásná kulisa pro fotografie.

Vyžaduje zkušenosti, určitou dávku odvahy a ideálně také někoho, kdo by si všiml, kdybyste se večer nevrátili.

Trochu mě to znervózňovalo.

Zvlášť když jsem si den předtím přečetla, že v Durmitoru žijí medvědi.

Údajně jsou tak plaší, že je téměř nemožné potkat a před lidmi utíkají.

To je samozřejmě velmi uklidňující informace.

Dokud nejdete sami lesem a nezačne vám v hlavě pracovat fantazie.

Občas jsem proto hlasitě tleskla, aby všechno, co by mě případně bylo schopné sežrat, vědělo, že přicházím.

Preventivní horský potlesk.

Člověk nikdy neví.

Později už jsem tleskat nemusela.

Hluk jsem obstarávala sama úplně jiným způsobem.

Bahno je bohatstvím této země

Údolíčkem jsem došla až pod samotný svah a cesta se začala prudce zvedat.

V Číně prý mají úsloví:

Bahno je bohatstvím této země.

V tu chvíli jsem se cítila neskutečně bohatá.

Ukázalo se totiž, že šrafované čárkování nevede po hřebeni.

Vede žlabem.

Žlab měl jednu velkou výhodu: byl ve stínu.

Přesně jak jsem chtěla.

Bohužel měl také drobnou nevýhodu. Sbíral téměř všechnu vodu a vlhkost z okolních svahů.

Durmitor měl toho roku vody evidentně dostatek. Jezera přetékala ze svých obvyklých břehů a nedávno ustupující sníh nacucal celý svah jako obrovskou horskou houbu.

Místo lezení po kamenech a skále jsem tak předváděla etudu na téma bahnovýstup.

Každý krok vyžadoval pečlivé rozhodování.

Do bláta?

Na mokrý kámen?

Přes kořen?

Nebo do keře, který se tváří pevně, ale po došlápnutí pravděpodobně odjede do údolí společně se mnou?

Svah byl porostlý keříky a rododendrony nasáklými vodou z tajícího sněhu. Tam, kde jsem se neprodírala mokrými větvemi, leželo jedno sněhové pole za druhým.

Původně jsem si myslela, že mě čeká fyzicky náročný choďák.

Místo toho jsem se po čtyřech drápala bahnitým žlabem a začínala přehodnocovat nejen zvolenou trasu, ale i celý svůj rozhodovací proces.

Když konečně uvidíte celou cestu

Přibližně v polovině výstupu se svah ještě víc postavil.

Najednou jsem už nestoupala do prudkého kopce.

Stála jsem pod téměř kolmým srázem.

A hlavně se přede mnou poprvé otevřel výhled na celou zbývající trasu až k vrcholu.

Do té doby jsem řešila jen několik metrů před sebou.

Bláto.

Kámen.

Keř.

Sníh.

Další bláto.

Teď jsem ale konečně viděla, kam značení pokračuje.

Doslova a do písmene vedlo sněhovými poli až nahoru.

Ve vyšších partiích se sníh zařezával mezi ostré hřebeny a sklon svahu nabíral úhel, který už nepůsobil fyzicky náročně.

Působil blbě.

Sněhová pole mě znervózňují vždycky. Člověk neví, co je pod nimi, jestli ho udrží, jestli se nepropadne, jestli mu neujedou nohy nebo jestli se celé pole nerozhodne, že právě nastal vhodný okamžik opustit své dosavadní stanoviště a vydat se na průzkumnou cestu do údolí.

Tentokrát navíc některá pole netvořil měkký sníh.

Byla tvrdá.

Místy úplně ledová.

Měla jsem trekové hole, ale žádné nesmeky. S nimi bych si možná troufla pokračovat až nahoru, bez nich jsem ale neměla stoprocentní pocit, že mi nohy na tvrdém sněhu neujedou.

A stoprocentní jistota je v takové chvíli docela příjemná věc.

Zvlášť když jste široko daleko sami.

Kdyby se něco stalo, nebyl tam nikdo, kdo by pomohl.

Nikdo, kdo by zavolal pomoc.

Nikdo, kdo by alespoň sledoval, kam přesně jsem po svahu odjela.

Ego pod šutr

Stála jsem pod sněhovým svahem a chvíli se snažila sama sebe přesvědčit, že to ještě půjde.

Že přece nejsem žádný začátečník.

Že už jsem zvládla horší věci.

Že vrchol není tak daleko.

A právě v tom bývá problém.

Vrchol není daleko.

Jen mezi vámi a ním leží několik míst, na kterých stačí udělat jednu chybu.

Nakonec jsem své lezecké ego zatlačila někam pod šutr.

Se sklopenou hlavou jsem se otočila.

Kajícně.

Naštvaně.

Ale otočila.

Nebyl to žádný vznešený okamžik horského osvícení, při kterém člověk s pokorou přijme sílu přírody a pocítí hluboký vnitřní klid.

Byla jsem nasraná.

Chtěla jsem na vrchol.

Měla jsem naplánovaný okruh.

Vstala jsem v půl šesté, prodírala se mokrým křovím a vylezla bahnitým žlabem.

A teď jsem se měla vrátit stejnou cestou dolů.

Bez vrcholu.

Bez triumfální fotografie.

Bez možnosti tvrdit, že všechno šlo přesně podle plánu.

Ale živá.

To je v horách stále docela dobrý výsledek.

Dolů to samozřejmě nebylo jednodušší

Cesta zpět se ukázala nezvykle výživnou.

Bahniště na kluzkých kamenech, kterým jsem se pracně vydrápala nahoru, musel nyní zase někdo sejít.

A tím někým jsem bohužel byla já.

Při výstupu se člověk může zapřít, přitáhnout a nějak se vyškrábat. Při sestupu stojí nad svahem, dívá se dolů a přemýšlí, jestli existuje důstojný způsob, jak sjet několik metrů po zadku.

Neexistuje.

Trekové hole zachránily Martinku.

Na mokrých kamenech, v blátě i na okrajích sněhových polí jsem je zabodávala před sebe a doufala, že alespoň jedna část mého vybavení ví, co dělá.

Postupně jsem slezla zpátky do údolí, prošla lesem a kolem jedenácté dopoledne dorazila k našemu baráčku v Ivan Do.

Naprosto vyflusaná.

Bez vrcholu.

A pokrytá bahnem od hlavy až k patě.

Manžel si mezitím užíval svůj skutečný odpočinkový den.

Já se vrátila jako archeologický nález vytažený z močálu.

Nu.

I takové zážitky hory přinášejí.

Kdo je tady pánem situace

Zkaženou radost jsem si šla zchladit k Černému jezeru.

Po třech dnech v Durmitoru konečně nastal okamžik, kdy jsem do vody ponořila své bolavé nožky.

Seděla jsem na dece, dívala se na jezero a postupně se smiřovala s tím, že Mali Međed bude muset počkat.

V Černé Hoře se všude pohybují toulaví psi. Lidé je krmí, ale nikomu konkrétnímu nepatří.

Jeden takový chlupáč se rozhodl, že právě moje deka je nejlepší místo pro jeho odpolední veget.

Bez ptaní si ke mně vlezl, uvelebil se a okamžitě začal vyžadovat drbání.

Když drbání neprobíhalo podle jeho představ, začal se roztahovat tak důsledně, až mě z vlastní deky regulérně vystrnadil.

Po celém dopoledni, kdy jsem bojovala s lesem, bahnem, sněhem, vlastním strachem a uraženým egem, mě nakonec porazil pes.

Nebylo pochyb.

Bylo jasné, kdo je pánem dané situace.

Na vrchol jsem nedošla.

Ale vrátila jsem se včas, celá a po svých.

A v horách je někdy právě tohle největší vítězství, které si člověk odnese.