Zatímco se turisté mačkali do lanovky na Lovćen, my jsme v půl sedmé ráno stoupali po serpentinách, které jsou široké tak akorát pro cyklisty. Následovala zarostlá stezka, lebka kamzíka, výhled hodný bohů, domácí pršut, dvouhodinová horská objížďka a skok rovnou do moře. Den jako z časopisu pro horské a mořské úchyláky.

Když si otevřete průvodce po Kotoru, začne na vás ze všech stran vyskakovat jedna hlavní atrakce:

Lanovka Kotor–Lovćen.

Panoramatické výhledy, horská dráha a restaurace nahoře, kde si pravděpodobně můžete koupit i pocit, že jste právě zažili autentickou černohorskou přírodu.

Samotná zpáteční lanovka by nás dva vyšla přibližně na padesát eur. Horská dráha, občerstvení v předražené restauraci a další turistické radosti samozřejmě navíc.

Otevírala se v osm ráno. Při teplotách kolem třiceti stupňů a představě davů nám to neznělo jako zvlášť lákavý plán.

A tak jsme si udělali vlastní panoramatický zážitek.

Bez lanovky.
Bez restaurace.
A jak se později ukázalo, také bez lidí.

Jeden natěšený, druhý bez kávičky

V půl sedmé ráno jsme už projížděli Kotorem.

Jeden natěšený.

Druhý rozmrzelý, že si ani na dovolené nemůže v klidu vychutnat ranní kávičku.

Vždycky je rozmrzelý, ale pak je rád, že jsme vyrazili brzo.

Město pod hradbami bylo tiché a úplně prázdné. Žádné skupiny s deštníčky, žádné fronty před branami, žádné kufry rachotící po kamenech. Jen ospalé ulice, šedé hradby a světlo, které jemně pošimrávalo vrcholky hor a teprve se chystalo přelévat přes okolní kopce.

Mířili jsme ke kotorským serpentinám.

Silnice pro dvě auta. Teoreticky.

Místní vyřešili dopravní situaci na serpentinách dokonale.

Silnička je široká tak, aby se na ní dvě protijedoucí auta vyhnula pouze v případě, že oba řidiči zavřou oči, začnou se modlit k bohům, které ani neznají, a budou doufat, že jejich auto má tajnou funkci létání.

Zřejmě poté, co několik dobrodruhů nedobrovolně viselo i se svým čtyřkolovým miláčkem někde ze srázu, se místní rozhodli systém trochu upravit.

Dolů smějí auta pouze do devíti ráno. Kdo zůstane nahoře déle, může se dolů vydat až od tří odpoledne.

To jsme se samozřejmě předem nikde nedočetli.

Až navigace nám během cesty oznámila, že úsek, kterým jsme se chtěli vrátit, bude neprůjezdný.

Výborně.

Zatím jsme ale stoupali krásným sedmnáctiprocentním stoupáním a já fotila jako šílená.

S každou zatáčkou se před námi o něco víc rozevíral Kotorský záliv. Modrá voda se leskla hluboko pod námi, město se zmenšovalo mezi horami a silnice se ve svahu kroutila jako provázek pohozený na kamenech.

Člověk by skoro zapomněl, že se zároveň nachází na cestě, kde jedno špatné uhnutí volantem zásadně změní zbytek dovolené.

Dokud se tam dá doboučet, může tam stát barák

Nahoře jsme nechali zaparkované autíčko, nazuli pohorky, popadli trekové hole a vyrazili směrem na Pestingrad.

Prvních asi jeden a půl kilometru vedla cesta po zpevněné silničce.

Po vzoru všech správných horských oblastí tady zjevně platilo jednoduché pravidlo: dokud se někam dá vjet, docválat, doboučet nebo alespoň dojít, může tam stát barák.

A také stál.

Pak silnička skončila a my přešli na úzkou pěšinku.

První hodinu jsme místy procházeli hustějším porostem a sem tam uhýbali trnům.

O zdejší cesty se zjevně nikdo nestará. Záleží jen na turistech a zvěři, jestli je vlastními těly udrží alespoň přibližně průchozí.

Na druhou stranu jsme tam byli úplně sami.

Žádné davy z lanovky.
Žádné skupinky s průvodcem.
Žádný člověk, který vám uprostřed stezky půl hodiny natáčí video, jak se nenuceně dívá do krajiny.

Jen my, les, větve a jahůdky, které nám dávaly jasně najevo, že tahle cesta patří především jim.

Pak se porost konečně rozestoupil.

Hlína zmizela a pod nohama se objevily světlé kameny, balvany a malé skalní stupně. Slunce se opíralo do bílých skal a krajina najednou působila otevřeněji, sušeji a mnohem horštěji.

Přesně ten typ terénu, po kterém by člověk nejraději poskakoval jako kamzík.

Kdyby na to měl péra.

Místo prodírání křovím přišlo krásné horské lezeníčko. Chvíli ruce, chvíli nohy, občas přeskočit kámen, občas se na něj vyškrábat.

Každý na svůj kopec

Těsně před závěrečným úsekem jsme dorazili na rozcestí.

Moje rozbitá polovička se svým bolavým kolenem se podívala na terén směrem k Pestingradu a usoudila, že dnes už od života dostala dost příležitostí k osobnímu růstu.

Zvolila proto mírnější cestu na Derinski vrh.

Já pokračovala na Pestingrad.

Následovala asi půlhodina přesně toho pohybu, kvůli kterému člověk do hor vůbec leze. Úzká pěšinka, šutry, balvany a krátké lezecké pasáže, při kterých se zapotí, ale ještě nemá potřebu sepisovat závěť.

Jen mi cesta připravila jednu malou radost.

Nejdřív jsem musela sestoupit do žlabu mezi dvěma kopci a dobrovolně se vzdát výškových metrů, které jsem předtím poctivě vydřela.

Protože hory vám samozřejmě nedovolí jednoduše jít nahoru.

Nejdřív vás pošlou zase dolů, aby si ověřily, jestli to myslíte opravdu vážně.

Ze žlabu jsem znovu vystoupala na protější stranu a dolezla až k vyhlídce.

Lebka kamzíka a výhled hodný bohů

Místo bylo příhodně označené lebkou kamzíka.

Nic člověka při příchodu na horskou vyhlídku neuklidní tolik jako ostatky zvířete, které se po podobném terénu pohybuje asi stokrát lépe než on.

Pak jsem se podívala před sebe.

A na chvíli mi došly poznámky.

Seděla jsem téměř přímo nad mořem. Pode mnou ležel celý Kotorský záliv. Kotor byl sevřený pod strmými horami, voda se hluboko dole měnila z tmavě modré do stříbrné a holé svahy padaly prudce až k pobřeží.

Výhled hodný bohů.

Kam se hrabe celá lanovka i s hospodou.

Tohle byl zážitek.

Žádné zábradlí.
Žádné fronty.
Žádná hudba z reproduktorů.
Žádná restaurace, ve které si za cenu oběda koupíte těstoviny s výhledem.

Jen rozpálená skála, moře, hory a absolutní ticho.

Seděla jsem tam skoro půl hodiny a vychutnávala si pocit, že celé tohle místo mám jen pro sebe.

Z protějšího kopce jsem navíc viděla svou druhou polovinu na Derinském vrhu. Každý jsme seděli na svém kopci a přes údolí se vzájemně kontrolovali, jestli ten druhý ještě žije.

Romantika po našem.

Nakonec jsem se zvedla, kousek se vrátila stejnou cestou a vystoupala také na Derinski vrh.

Tam už žádné lezení nebylo potřeba.

Jen seděníčko.
Svačinka.
Výhledy.
A zasloužený relax.

Žádní lidé, žádný hluk, žádné fronty.

Jen my a příroda.

Nirvána.

Pršut, sýr a čtyři baráky

Stejnou cestou jsme se vrátili k autu.

Protože jsme se dočetli, že oblast Njeguši je proslulá horským pršutem, bylo samozřejmě naprosto nezbytné zastavit na oběd.

V místní konobě jsme si dali domácí sýr, pečivo a pršut.

Černohorský pršut se od klasického italského liší tím, že se kromě sušení také udí. Byl pevnější, výraznější a kouřovější. Žádné jemné prosciutto, přes které byste si mohli číst jídelní lístek.

Rozhodně nebyl špatný.

Na ochutnání velmi dobrý.

Domácí sýr ale stále vedl soutěž o nejlepšího černohorského potravinového miláčka.

Pršut jsme potom nakoupili téměř hned vedle, přímo u místního pršutáře. Něco pro nás, něco jako dárky rodině a něco proto, že na dovolené vždycky získáte pocit, že bez přesně tohoto kusu uzeného masa se domů skutečně vrátit nemůžete.

Označit Njeguši za vesnici ovšem vyžadovalo určitou dávku představivosti.

Několik domů, ve kterých vás všichni přesvědčovali, že právě oni mají zaručeně nejlepší pršut.

A potom už hlavně zříceniny.

Konkurence ale evidentně fungovala.

Dvě hodiny kolem hor

Bylo poledne.

Dolů serpentinami jsme se mohli vydat až ve tři. Tři hodiny se nám čekat nechtělo, stejně jako se nám později nechtělo sjíždět společně se všemi ostatními auty.

Rozhodli jsme se tedy, že celé hory objedeme a na ubytování se vrátíme z druhé strany.

Objížďka měla krásné dvě hodiny.

Silnice tady zkrátka nejsou na každém kroku. Někdy nejsou ani tam, kde by je člověk podle mapy celkem logicky očekával.

Projížděli jsme pásem hor nad severní částí Kotorského zálivu. Kamenité svahy se střídaly se zakrslými borovicemi a mezi nimi se objevovala drobná políčka, domky a osady přilepené ke kopcům způsobem, který nedával žádný dopravní ani zemědělský smysl.

Majestátnost Durmitoru nebo Prokletije tahle krajina neměla. Byla ale drsná, suchá a neústupná.

Mnohem víc než samotné hory nás fascinovalo, kde všude dokázali místní postavit regulérní domy k bydlení.

Byli jsme přesvědčení, že se na některá místa nedá rozumně dojet ani v létě.

Natož v zimě.

Přesto byly malé domky rozeseté po celých kopcích.

Zakrslé borovice střídala políčka o velikosti sotva několika metrů čtverečních. Pravděpodobně vznikla ve chvíli, kdy se některému místnímu předkovi podařilo odkutálet alespoň jeden balvan, aby si mohl zasadit ředkvičku.

A tím byl zemědělský pozemek hotový.

Drsný život.

Z hor rovnou do moře

Po dvou hodinách jsme konečně dorazili zpátky na naše krásné ubytování.

Byla jsem zpocená, ulepená, zaprášená a dokonale šťastná.

Převlékání nepřicházelo v úvahu.

Zamířila jsem rovnou k vodě a skočila do moře.

Studená voda ze mě během několika vteřin smyla prach, pot i poslední zbytky horské objížďky. Protáhla jsem unavené nohy a z hladiny se dívala zpátky na štíty, mezi kterými jsme se ještě před pár hodinami škrábali po kamenech.

Pak už zbývalo jen rozplácnout se na lehátko s pocitem, že dnes po mně nikdo nemůže nic chtít.

Ráno prázdný Kotor.

Serpentiny s funkcí bezplatné adrenalinové atrakce.

Zarostlá stezka.

Pestingrad.

Výhled označený lebkou kamzíka.

Domácí sýr a pršut.

Dvouhodinová horská objížďka.

A nakonec moře.

Prostě den jako z časopisu pro horské a mořské úchyláky.